Vodní pila Penikov
Doba vzniku pily a mlýna v Penikově není přesně známa. Spolehlivě se uvádí až letopočet 1865, do kterého je datováno současné vnitřní vybavení pily.
Voda rybníka poháněla pilu a mlýn pravidelně až do doby po druhé světové války. 50. léta přinesla konec provozu obou objektů. Mlýn se zastavil úplně, pila byla využívána příležitostně až do začátku 70. let. Zásadní změnu vyvolala přestavba mlýna na rekreační objekt. Při úpravách zaniklo veškeré vnitřní i vnější vybavení mlýna včetně náhonu a kola a zrušením pochůzné lávky zaniklo i původní spojení mlýna s pilou. Oba objekty se dále vyvíjely samostatnými cestami. Mlýn zůstal rekreačním objektem dodnes, pila byla v r. 1963 prohlášena za nemovitou kulturní památku. To ji pravděpodobně pomohlo uchránit před likvidací, avšak podstatného zájmu a následné opravy se pila dočkala až v letech 2001 až 2005. Návrat pohybu a vůně řezaného dřeva pro ni znamená i návrat do života a snad i pocit mladých let.
Hlavním
strojem je svislá rámová pila celodřevěné konstrukce. Výřezy se z cesty
na hrázi rybníka nakulují vraty ve stěně budovy na vozík rámové pily. Na
vozíku se výřez upevní a i s vozíkem prochází rámem pily. Jediný list
pily odřízne jeden kus řeziva. Po dokončení řezu se vozík ručně nebo
samočinně navrací do výchozí polohy. Kus řeziva se odebere, výřez uvolní,
bočně posune o tloušťku následného kusu řeziva, znovu upne a v řezání
lze pokračovat. Řezivo je ručně vynášeno vstupními vraty ven a připravováno
na odvoz.
Vedle
rámové pily je pilnice vybavena kotoučovou pilou pro omítání řeziva –
odřezávání jeho oblinek. Řezivo, které je třeba omítat, se po dořezání
pokládá na vozík na stole omítací pily. První řez, nastavený polohou
prkna na vozíku, slouží pouze k odříznutí jedné obliny, poloha druhého
řezu po obrácení prkna se volí podle rozměrů řeziva. Pro snadné nastavení
šířky a rovnoběžnosti řezů jsou na obou koncích vozíku vyznačeny
míry. Omítnutá prkna se jednotlivě vynáší z pilnice ručně.
Vzhledem k malému výkonu (kolem 3 – 4 m3 výřezů
za den) a zakázkovému charakteru práce není třeba větší zásoba výřezů
ani jejich třídění a téměř odpadá i zásoba řeziva a jeho
skladování.
Příprava
nástrojů se provádí ručně. Vyklepáváním na kovadlině se u pilových
listů i kotoučů upraví vnitřní pnutí, rozváděcími kleštěmi
nastaví rozvod (vyklonění zubů střídavě na obě strany) a nakonec se
jednotlivé zuby ostří pilníkem nebo brusným kamenem.
Prostor
v krovu pily nad vazebními trámy se běžně využíval pro uskladnění
a přirozené sušení malého množství řeziva. Pro snazší „expedici”
sušeného řeziva je štít střechy opatřen vrátky.
Pohyb
pilového rámu zajišťuje klikový mechanismus ve spodním podlaží
budovy pily. Kliková hřídel je poháněna pastorkem, do jehož příček
zapadá dvojřadé ozubení palečního kola hlavního pohonu. I poměrně malé
otáčky vodního kola tak zabezpečují rámové pile asi 115 zd/min. Vedle
pastorku je na klikové hřídeli uložen dřevěný setrvačník, který
zrovnoměrňuje chod pily. Chvění pily omezuje vyvažovací závaží - kámen,
zatesaný do setrvačníku a klíny upevněný v proti poloze kliky.
Součástí setrvačníku je i řemenice pohonu omítací pily.
Pohon
omítací pily je veden od řemenice na klikové hřídeli rámové pily koženým
pásem na transmisi, od níž další pás pohání vlastní pilu.
Zdrojem
vody pro pohon pilnice je rybník, pod jehož hrází pila v Penikově stojí.
Voda proudí vstupní částí náhonu a plní nátokovou skříň. Průtok přes
kolo se ovládá pomocí táhla a ramene z pilnice.
Náhon vede vodu na vodní kolo hlavního pohonu. Zpětný chod vozíku pohání pomocné vodní kolo na konci náhonu Voda je na něj ale vedena až po dokončení řezu samočinně se přepínající klapkou. Současně se tím vypíná chod pily.
Zachovalý
stav budovy i vybavení pily umožnil bez citelných změn obnovit stav, který
odpovídá pravděpodobné přestavbě pilnice krátce před první světovou válkou.
Bylo možné odečíst i většinu konstrukčních detailů. Pilnice se tak vrátila
nejen do svého historického vzhledu, ale i provozuschopného stavu. Počet vyměňovaných
dílů nebo částí přitom nebyl tak velký, aby v zájmu popularity přeměnil
památku na repliku.
Ing.
Karel Janák CSc.